Otázka dostupnosti bydlení pro občany se řešila již za první republiky.

10.10.2018

Vážení čtenáři a klienti, dnešní aktualitou, ve které se pokusíme o malou komparaci dostupnosti bydlení za první republiky se soudobým stavem, de facto navážeme na náš „říjnový seriál“ o dostupnosti bydlení v České republice. Vybrali jsme totiž pro vás velmi zajímavý článek Evy Sovové, jenž nese jméno „Dostupnost bydlení řešili už za první republiky“, a který vyšel v týdeníku 5+2 (ve speciálním tématu s názvem „Financování bydlení“), číslo 33, dne 14. září 2018, na str. 24 až 25.

Bytová politika v roce 1918, stejně jako v nynější době představovala palčivý celospolečenský problém. Otázka nových bytů a činžovních domů byla ovšem natolik komplikovaná, že se jí politici zabývali skoro po celé trvání první republiky, tj. od vniku ČSR dne 28. října 1918 do podepsání Mnichovské dohody dne 29. září 2018. „Již přitom v roce 1919 byl vydán první právní předpis, konkrétně se jednalo o zákon, jenž podporoval stavbu obytných domů ve formě státní záruky. V tehdejší aplikační praxi to znamenalo, že finanční náklady na výstavbu byly rozděleny mezi vlastní podíl nájemce, který musel činit 5 procent u bytových a deset procent u rodinných domů, a dále běžnou půjčku, která byla úročená, a půjčku se státní zárukou. Nájemné v těchto novostavbách přitom stanovilo ministerstvo sociální péče. To bylo o polovinu vyšší než standardní nájemné u ostatních domů ve stejné lokalitě,“ přibližuje Vlastimil Nigrin, místopředseda představenstva Hypoteční banky. Od roku 1920 začala vláda podporovat výstavbu domů, ve kterých byly alespoň čtyři byty. „Privátní investoři, kteří se do takových staveb pustili, získali až 40procentní příspěvek na stavební náklady od státu. Přesto zbylých 60 procent znamenalo pro stavebníky často příliš vysokou zátěž. Z tohoto důvodu byl v roce 1921 přijat další zákon o daňových odpisech. Jeho součástí bylo např. uvolnění ceny nájemného, osvobození od domovní daně na 50 let a různé další stavební úlevy,“ vyjmenovává Nigrin. Jestliže v činžovním domě bylo osm a více bytů, měl stavebník nárok na proplacení až 80 procent nákladů.

„To naopak v současné době existuje poměrně značná asymetrie, jestliže jde o podporu nájemního a vlastnického bydlení. To sice bylo a je daňově zvýhodněné, avšak vzhledem ke stavebním předpisům a komplikovanému povolování nové výstavby, je nabídka nového bydlení omezená, a ceny v uplynulých letech stouply natolik, že si je hlavně mladé rodiny nemohou dovolit. Mladým rodinám do 36 let nyní od poloviny srpna stát např. umožňuje čerpat zvýhodněnou půjčku na koupi bytu ve výši 1, 2 milionu korun a na stavbu nebo koupi rodinného domu maximálně dva miliony korun. Ale tyto částky ani zdaleka nebudou stačit ve větších aglomeracích, o hlavním městě pak už vůbec nemluvě,“ komentuje aktuální situaci Miroslav Zámečník, ekonomický analytik České bankovní asociace (ČBA).

To na počátku 20. let minulého století byly státní orgány ke stavebníkům velmi velkorysé až štědré. Navíc, jak uvádí publicistka Dana Novotná v článku nazvaném „Zákulisí bytové výstavby za 1. republiky“, stát se zabýval i nucenými dražbami bytových domů, kdy upřednostňoval sociální aspekt a doporučoval, aby nemovitost s „partajemi a nájemníky“ převzal přímo stát. „Dvě třetiny obyvatel, kteří si takto pořizovali bydlení, totiž patřily do nižších sociálních vrstev. Jednalo se o dělníky a nižší státní zaměstnance. Jestliže měl byt více než dva pokoje, byl vlastník považován za bohatého a sociální výhody od státu nezískal,“ vysvětluje dále Vlastimil Nigrin.

Zmiňovaný zákon o stavebním ruchu z roku 1921 odstartoval obrovský boom stavebních akcí. Řečí čísel bylo v letech 1919 až 1924 postaveno v tehdejším Československu celkem 4 296 činžovních a 24 289 rodinných domů, v nichž se nacházelo celkem 67 605 bytů. Nejčastěji se stavěly byty, které měly tři místnosti, přičemž jedna z nich byla vždy kuchyně, ve větších bytech často spojená s jídelnou. Ta měla v období první republiky nezastupitelnou úlohu. Byl to největší pokoj, ve kterém rodina trávila zdaleka nejvíce času, a současně v ní bývalo největší teplo,“ přibližuje Vlastimil Nigrin. Vůbec nejvíce dostavených bytů bylo v roce 1928, více než sto tisíc. Celosvětová hospodářská krize a druhá světová válka stavění bytů výrazně zpomalily. „Celkem ale bylo v letech 1918 až 1945 (tj. samozřejmě v období nejen první či tzv. druhé československé republiky, nýbrž i Protektorátu Čechy a Morava) v Československu vybudováno 1, 4 milionů bytů,“ konstatoval Nigrin. To je v průměru přes 50 tisíc p. a. (ročně). A jaký je stav v dnešní době? Ročně se v tuzemsku v období let 2009 až 2017 dokončilo průměrně přes 29 tisíc nových bytů.

Závěr k zamyšlení:

Z historického exkurzu je navíc zřejmé, že stát výstavbu bytů výrazně podporoval zárukami a daňovými úlevami již za první republiky a řada tehdy úspěšně používaných právních i ekonomických nástrojů je dnes bohužel zapomenutá. Naopak aktuálně díky se zpřísňujícím podmínkám ze strany České národní banky, bude pro řadu tuzemských domácností téměř nemožné získat hypoteční úvěr a koupit si byt. Vedle toho ještě jako národohospodářská externalita zdražují nájmy.

Mgr. Petr Jezdinský (s využitím Eva Sovová a týdeníku 5+2)