Neplacení televizních a rozhlasových poplatků je podle Nejvyššího soudu trestným činem.
Vážení čtenáři, milí klienti, televizní a rozhlasové poplatky jsou „jinou podobnou povinnou platbou“ ve smyslu § 240 trestního zákoníku (pozn. zákon č. 40/2009 Sb.). Rozhodl tak Nejvyšší soud (dále i jako „NS“), který vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v případu dvou podnikatelů. Ti na televizních poplatcích nezaplatili dohromady přes 300 tis. korun.
Podnikatelé z Vimperku provozovali hotelová zařízení, u nichž roky neplnili povinnost platit poplatky za televizní přijímače na pokojích podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Žaloby státního zástupce pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku je nejdříve zprostil soudce Okresního soudu v Prachaticích, podle něhož žalované skutky nebyly trestným činem a nebyl ani důvod k postoupení věci. Ke stejnému závěru, tedy že televizní poplatek nelze podřadit pod jinou podobnou povinnou platbu ve smyslu § 240 tr. zákoníku, dospěl i Krajský soud v Českých Budějovicích. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku spáchá ten, kdo ve větším rozsahu (tj. minimálně o 100 000 Kč) zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.
Do případu ovšem vstoupil nejvyšší státní zástupce, který podal dovolání v neprospěch obou podnikatelů. Podle nejvyššího státního zástupce se totiž v případě televizního poplatku ve prospěch České televize (dále i jako „ČT“) nejedná o soukromoprávní vztah, ale o povinnou platbu ze zákona. Tento právní vztah nemohou jeho účastníci dohodou založit ani ukončit a fyzická nebo právnická osoba je povinna poplatek platit bez ohledu na to, zda přijímá veřejnou službu ČT v oblasti televizního vysílání. Výše poplatku je stanovena paušálně a není závislá na tom, zda a případně v jakém rozsahu je služba skutečně přijata. Nelze jej proto považovat za platbu ceny odpovídající poskytnuté službě, jak by tomu bylo ve smluvním vztahu rovnoprávných účastníků.
Soudy podle nejvyššího státního zástupce také podcenily zvláštní význam a postavení ČT. Podle nejvyššího státního zástupce má ČT povahu veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky a její existence je konkrétním beneficiem společnosti uspořádané ve stát. ČT z důvodů své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky ve formě zákonných záruk.
NS dovolání nejvyššího státního zástupce vyhověl, když mu přisvědčil ve všech jeho argumentech. „I přes shora naznačenou roztříštěnost právní úpravy plateb subsumovaných (podřaditelných) pod ustanovení § 240 odst. 1 trestního zákoníku a vývoj, který zaznamenala právní úprava rozhlasových a televizních poplatků, dospěl Nejvyšší soud – ve shodě s citovanou odbornou literaturou – k závěru, že jde o povinnou platbu ve smyslu uvedeného ustanovení.
Mgr. Petr Jezdinský (s využitím Lupa.cz, České justice a Ekonomického deníku)