Ústavní soud oslavil v únoru zajímavé výročí.
Vážení čtenáři, historie českého ústavního soudnictví (potažmo Ústavního soudu) se začaly psát už za první československé republiky, činnost sedmičlenného sboru ústavních soudců však příliš stop v historii nezanechala. Vznik ústavního soudu (dále také „ÚS“) předpokládala i socialistická konstituce z roku 1968, až do listopadu 1989 však tento článek nebyl nikdy naplněn. Výraznější roli tak hrál teprve Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky, který zahájil činnost 3. února 1992, tj. právě před třiceti lety.
Obrázek č. 1: Budova Ústavního soudu v Brně na Joštově třídě
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD_soud_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky, vlastní zpracování, 2022
Obrázek č. 2: Sněmovní sál – pohled z galerie
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD_soud_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky, vlastní zpracování, 2022
Příslušný zákon přijalo Federální shromáždění již koncem února 1991, trvalo ale takřka rok, než se sbor 12 soudců v Brně poprvé sešel. Složení soudu, jednoho z vrcholných orgánů československé federace, vycházelo z rovnoměrného zastoupení oboru republik, polovina ze soudců tak musela pocházet z České a polovina ze Slovenské republiky. Celkem měl Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky 12 ústavních soudců, které do funkce jmenoval prezident republiky na základě návrhů, které mu předložily všechny tři parlamenty. Formální způsob utváření fed. ústavního soudu se tak výrazně lišil od toho, jak jsou ústavní soudci jmenováni v České republice. S návrhem, kdo by se měl stát novým členem soudu, totiž od roku 1993 přichází hlava státu a prezidentova nominanta poté schvaluje Senát. Československý soud se tvořil opačně – své kandidáty navrhly Federální shromáždění (čtyři Čechy a čtyři Slováky) a obě národní rady (po osmi kandidátech). Ze 24 navržených pak prezident Václav Havel vybral tucet soudců. Požadavky na rovnoměrné zastoupení české a slovenské právnické obce se týkaly nejen samotného složení soudu, ale prezident je musel respektovat i při výběru jeho vedení. Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky měl předsedu a jednoho místopředsedu, každý z nich musel pocházet z jiné části federace. Prvním a zároveň posledním předsedou federálního ústavního soudu se stal slovenský právník Ernest Valko, jeho zástupcem pak Vlastimil Ševčík.
Právní předpis předpokládal, že funkční období členů ústavního soudu bude sedm let, soud ale nakonec fungoval jen necelých 11 měsíců do rozpadu čs. federace. Přes svoji krátkou existenci posoudil přes tisíc podání, nejznámější rozhodnutí se týkalo lustračního zákona. Právní normu, kterou chtěli poslanci ochránit nově utvářené instituce před vlivem někdejší StB a lidí s ní spjatých, přijal parlament v říjnu 1991. K soudu ji skupina 99 poslanců poslala počátkem března 1992. S koncem federace skončil 31. prosince 1992 i mandát členů jejího ústavního soudu. Pět z jeho šesti českých členů nicméně v práci ústavních soudců pokračovalo. Vojen Güttler, Zdeněk Kessler, Antonín Procházka a Vlastimil Ševčík byli českými ústavními soudci jmenováni hned v létě 1993, jejich kolega Jiří Malenovský pak v roce 2000. Do funkce ústavního soudce se již nevrátil pouze uznávaný vysokoškolský pedagog a odborník na správní právo Pavel Mates.
Mgr. Petr Jezdinský (s využitím Událostí ČT, České justice, ČTK a Wikipedie)