Ústavní soud se vyjádřil k zastavení exekuce i po jejím skončení pro vymožení pohledávky.

12.2.2023

Vážení klienti, milí čtenáři, jelikož se realitní kancelář JURIS REAL, spol. s r.o. dlouhodobě a úspěšně věnuje výkupu exekučně zatížených nemovitostí, bude dnes pojednáno o zajímavém nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud zveřejnil dne 19. ledna 2022 nález sp. zn. II. ÚS 2833/21, podle něhož obecné soudy mohou ve výjimečných případech rozhodnout o zastavení exekuce i po jejím skončení pro vymožení pohledávky. Hlavním smyslem je zabránit zjevným nespravedlnostem zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález. Vždy je však třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu, to znamená posoudit, zda podmínky příslušné smlouvy o úvěru lze označit za zjevně nespravedlivé.

V soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti byla k návrhu oprávněné společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. (vedlejší účastnice), zahájena exekuce na majetek stěžovatele jako povinného pro vymožení pohledávky 89 043 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou na základě exekučního titulu – rozhodčího nálezu. Soudní exekutor pověřený provedením exekuce oznámil v květnu 2019, že exekuce skončila vymožením. Posléze vydal k návrhu vedlejší účastnice usnesení o zastavení exekuce. V srpnu téhož roku podal stěžovatel návrh na zastavení a odklad exekuce s odůvodněním, že exekuce byla vedena protiprávně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu.

Exekutor následně návrh stěžovatele předložil k rozhodnutí Okresnímu soudu v Novém Jičíně. Okresní soud stěžovateli nevyhověl a řízení zastavil z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté – exekuce již byla totiž dříve zastavena výše zmíněným usnesením soudního exekutora. Toto rozhodnutí přitom žádná ze stran řízení nenapadla opravným prostředkem. Rozhodnutí okresního soudu následně potvrdil Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší soud.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti mj. namítal, že vedlejší účastnice podala návrh na zastavení exekuce zjevně účelově, a sice pouze z důvodu, aby se uchránila nejen před dodatečným zastavením exekuce, ale i před uložením povinnosti hradit stěžovateli náklady řízení o zastavení exekuce. Stěžovatel se proti usnesení o zastavení exekuce nebránil, neboť nedokázal jako právní laik poznat rozdíl mezi zastavenou a skončenou exekucí. O protiprávnosti exekuce se nadto dozvěděl až dodatečně od svého právního zástupce. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Odkazuje přitom na svůj předchozí nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 ze dne 29. 9. 2021 v obdobné věci téhož stěžovatele, kterým je vázán.

Obecné soudy mohou ve výjimečných případech rozhodnout o zastavení exekuce i po jejím skončení pro vymožení pohledávky. Hlavním smyslem je zabránit zjevným nespravedlnostem především při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález. Vždy je však třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu, to znamená posoudit, zda podmínky příslušné smlouvy o úvěru lze označit za zjevně nespravedlivé. To přitom nejen vzhledem k parametrům obsaženým v úvěrové smlouvě, ale také k tomu, zda se úvěrovaný (dříve dlužník) v řízení, v němž bylo rozhodováno o věci samé, procesně aktivně bránil (a zda měl vůbec reálnou možnost se bránit) anebo se vyskytly další významné okolnosti. Soud nesmí rezignovat na potřebu ochrany povinného, vyjde-li dodatečně najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu a tuto ochranu lze realizovat toliko dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce.

Obecné soudy totiž nemohou rezignovat na svoji ústavní povinnost chránit základní práva a svobody. V právním státě není možné nezabývat se konkrétními okolnostmi daného exekučního řízení a motivací jeho jednotlivých účastníků a nehledat řešení, které lze považovat za nejvíce spravedlivé. Takovýmto řešením však v nyní rozhodované věci není to, které zvolily obecné soudy, když se vůbec nezabývaly tvrzenou nemorálností celé exekuce a účelovostí jednání oprávněné vedlejší účastnice. Druhý senát Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě, neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
 

Mgr. Petr Jezdinský (s použitím webu Advokátního deníku a Ústavního soudu)